Založení města Pelhřimova
Nejznámější pověst o vzniku města Pelhřimova uvádí jako jeho zakladatele pražského biskupa Pelhřima (Peregrina).
Tento biskup se vydal jako prostý poutník pěšky na cestu do Říma. V místě blízko nynějšího náměstí se zastavil u studánky zvané Belka a na paměť toho, že se občerstvil její výbornou vodou, zde založil město, které po něm dostalo jméno Pelhřimov.
Tento příběh zaznamenal jako první Pavel Stránský ze Zapské Stránky ve svém díle "O státě českém" z roku 1633, zpráva ale není historicky podložena.
Pravděpodobně ji inspirovala podoba názvu města se jménem biskupa Peregrina působícího v období let 1224 - 1226 a fakt, že sídlo vzniklo na území, jež patřilo pražskému biskupství.
Nejstarší místní pověst o založení Pelhřimova byla zapsána roku 1675 městským syndikem Karlem Arnoštem Pichmanem. Vypráví o tom, že předkové si před mnoha sty lety stavěli domy na nedalekém vršku, kde dnes leží vesnice Starý Pelhřimov. Všeche materiál potřebný na stavbu se musel vozit do kopce.
Poutník biskup Peregrin
U cesty, kudy náklady projížděli, se nacházela ohrazená studánka. Jednou u ní seděl poutník putující do Říma, občerstvoval se vodou a pozoroval muže, jak se lopotí. Poradil jim, aby si ušetřili námahu a postavili město raději tam, kde stromy na stavbu poráželi. Muži poslechli rady moudrého poutníka, vymýtili les v údolích kolem říčky Bělé a potoka Belky a postavili zde město, které na jeho paměť nazvali Pelhřimov (německy Pilgrab).
Pravděpodobně později, bez znalostí výše uvedených pramenů, vznikla další varianta pověsti o stavbě města. Nejprve se začalo stavět na kopci na místě nynějšího Starého Pelhřimova, ale protože tam byl nedostatek vody, bylo město přeneseno k říčce Bělé.
Mnoho domů již bylo postaveno, ale město nemělo zatím žádné jméno. Po dlouhém jednání bylo domluveno, že se muži rozejdou na různé strany a město bude pojmenováno podle toho, co tam znamenitého naleznou nebo co zvláštního se jim přihodí. Jedna skupina přišla pod strom, pod kterým dřímal poutník. Když jim řekl, že se jmenuje Pel, rozhodli se pojmenovat město podle dřímajícího poutníka "Pel-dřímal", což se později změnilo na "Pelhřimov".
O bezhlavém Andresovi
V polích u Chvojnova bývala panská flusárna, kde se z popela vyráběl flus (draslo) pro sklárny. Flusař a jeho pomocník jednou v době adventu šli v noci domů. Všimli si postavy, která se objevila nad mezí, a viděli, že nedělá kroky, jen se vznáší a je bez hlavy. Obešla je hrůza a vyděšení doběhli do hospody u městské brány.
Hostinská se jich ptala, proč jsou tak vyděšení, a oni jí vyprávěli o svém zážitku. Dostalo se jim vysvětlení, že tam straší nebožtík popravený Andres a že ho již vidělo více lidí.
Andres (Ondřej) prý byl popraven za to, že v Pravíkově zabil sedláka, u něhož sloužil.
O duchu v Hrnčířské ulici
V 19. století se na konci Hrnčířské ulice směrem ke Strachovu každou noc objevoval duch a hlasitě se modlil otčenáš, ale nikdy neřekl "Amen". Lidé ve strachu před před duchem utíkali a báli se tudy chodit. Až jedné noci tudy šel opilý muž a ducha se zeptal, proč modlitbu nedokončí závěrečným "Amen". Sotva toto slovo vyslovil, duch mu poděkoval a zmizel. Od té doby již nikdy nebylo modlení v Hrnčířské ulici slyšet.
Meluzína
Vítr, kvílící v komíně za bouřlivých zimních nocí, lidé považovali za meluzínu, která naříká pro svoje hladové děti.
Někdy proto házeli do vzduchu mouku, aby je mohla nasytit, a věřili, že pak se meluzína utiší.
Malomocná studánka v Pelhřimově
Pověst se vztahuje opět k období třicetileté války. Menší posádka švédského vojska, které mělo hlavní stan na hradě Lipnici, byla do Pelhřimova umístěna v březnu 1645.
Velitelem pěti set rejtarů byl mladý a prudký plukovník Olof Atterbom. Uložil měšťanům, aby mu zaplatili pět set kop míšenských jako výpalné a dobře se o jeho vojáky starali, jinak se jim zle povede.
Plukovník Atterbom celé noci pil, hýřil a hrál karty a pro své pobavení vymýšlel kruté žerty na účet pelhřimovských měšťanů. Protože jiným měšťanům se švédskou posádkou se většinou vedlo ještě mnohem hůř, snášeli měšťané vše celkem klidně. Nemohli však Atterbomovi odpustit, že napájí svého koně ve studánce Křenovce, které si neobyčejně vážili pro její neobvykle čistou a dobrou vodu. Ale plukovník je jen se smíchem odbýval, vždyť prý i jeho kůň chce být zdráv jako oni.
Potom však plukovník onemocněl malomocenstvím, na které tehdy nebyl žádný lék. Atterbom si nechal zavolat moudrého muže jménem mistr Matouš a prosil jej, aby ho vyléčil. Mistr Matouš mu doporučil, aby pil vodu z Křenovky a omýval se jí. Švédský plukovník se opravdu uzdravil, studánky si začal vážit a nechal okolo ní postavit roubení. Studánce se od té doby začalo říkat "Malomocná".
Divé ženy
Divě ženy prý uměly příst na kolovratu tak pěkné nitě, že se jim žádná obyčejná žena nemohla vyrovnat. Sedlák Vaněk z Pelce prý divou ženu chytil a chtěl se s ní oženit.
Divá žena svolila, ale nakázala mu, že místo, které zůstane v ohništi po hrnci, musí vždy pečlivě zahrnout popelem. Sedlák však jednou na její příkaz zapoměl, divá ženka utekla a již ji nespatřil.
Čertova skála v pelhřimovských sadech
Nedaleko místa zvaného Čertova skála stával kdysi u řeky Bělé mlýn. Mlynářka měla velmi krásnou dceru, do které se zamiloval i čert. Požádal její matku, aby mu ji dala za ženu. Když se nemohla čerta nijak zbavit, slíbila mlynářka, že mu dceru dá, ale napřed musí splnit úkol. Čert měl obrátit tok vody v Bělé na druhou stranu, zpátky k Pelhřimovu, a to za jedinou noc, dříve než ráno kohout třikrát zakokrhá.
Čert s tím souhlasil, proměnil se v člověka, šel do města a skoupil všechny kohouty. Chytrá mlynářka však svého kohouta schovala pod obrácené necky. Čert se dal do práce, snášel veliké balvany a z nich stavěl hráz. Když začalo svítat a již byl se svou stavbou skoro hotov, pustila mlynářka svého kohouta a ten třikrát zakokrhal. Čert nesplnil svůj úkol a prohrál. Zaklel a s rachotem se propadl do pekla. Veliké kameny na Čertově skále jsou prý zbytkem této hráze.
Zazděná hraběnka z Pavlova
Na zámku v Pavlově kdysi žila hraběcí rodina. Hraběnka ukryla nějaké peníze před svým manželem, ale nechtěla se k tomu přiznat, přísahala, že žádné nevzala. Hraběte tím tak rozzlobila, že poručil sluhům, aby ji zazdili. Po čase se na té stěně začala objevovat krvavá skvrna, která nešla nijak smýt. Zeď tedy zbourali a uvnitř našli kostru mrtvé hraběnky sedící na židli.
Podle jiné pověsti nechala hraběnku zazdít zlá sestra, která se s ní nechtěla dělit o majetek zděděný po otci. Od té doby je prý slyšet, jak ubohá zazděná hraběnka pláče.
Pověst o kapličce svatého Mikuláše
Na kopci při cestě z Pelhřimova do Vlásenice stával kdysi kříž. Často se k němu chodíval modlit zbožný rolník Mikuláš z nedalekých Dubovic. Jednou uviděl žebráka, který se belhal po cestě. Mikuláš mu chtěl dát almužnu. Přitom mu z kapsy vypadl nůž, o něco zazvonil, a když Mikuláš odhrábl na tom místě trochu hlíny, spatřil veliký hrnec plný zlaťáků.
Žebrák mezitím zmizel. Za peníze z nalezeného pokladu dal rolník na tom místě postavit kapličku zasvěcenou svému patronovi, svatému Mikuláši.
Katovská studánka
Katovská studánka se nacházela poblíž pražské silnice, nedaleko od místa, kde se v Pelhřimově konaly popravy, a proto se nazývalo "U stínadel". Kat prý si do této studánky chodil po popravě omývat zakrvácený meč.
Pověst o křížku u chorobince
U silnice směrem na Jihlavu, naproti nynější nemocnici, stával křížek spojený s pověstí o loupeživém knížeti. Na tomto místě údajně stával dříve hrad a v něm sídlil zlý kníže, který loupil po celém okolí.
Proto král vyslal vojsko, aby jej potrestal. Královští vojáci hrad obsadili, všechny loupežníky pobili a jejich vůdce popravili a na tom místě vztyčili kříž. Kníže pro své zločiny ani po smrti nedošel pokoje a v noci zde pobíhá v podobě černého kocoura, který příšerně mňouká.
Dvě kapličky nad rybníkem Stráž (kaplička svatého Floriána)
Na kopci nad Pelhřimovem stály nedaleko od sebe dvě kapličky, jedna u silnice, druhá v polích.
Vypráví se o nich pověst o dvou mladících, kteří se zamilovali do stejné dívky. Žárlili na sebe tak, že chtěli jeden druhého zabít. Ve stejnou dobu čekali oba na svého soka se zbraní v ruce. Když zahlédli jeden druhého, současně vystřelili a oba se skáceli na zem mrtví. Lidé je tam našli a na jejich památku vystavěli na těch místech kapličky.
Podobná pověst o dvou bratrech, kteří se navzájem zastřelili z kuše, byla v Pelhřimově zaznamenána již v 18. století. Místo jejich smrti označovaly smírčí kameny, později přemístěné ke kapli Bolestné Panny Marie. Ze žalu nad smrtí svých sourozenců se prý na hrázi rybníka zabil i třetí bratr a jejich majetek, Lhotka, připadl městu Pelhřimov.
Staropelhřimovští běsové
Při cestě z Pelhřimova do Starého Pelhřimova, v místě, kde prý kdysi stála šibenice, byla kamenná boží muka s motivem Sedmibolestné Panny Marie. Podle pověsti se sem na dušičky o půlnoci slétali běsové (čerti) a čodějnice. Přesvědčil se o tom jeden měšťan, když tudy pozdě v noci šel a zapoměl, že je noc před dušičkami. O půlnoci se kolem sloupu zvedl silný vítr a slétaly se tam staré čarodějnice.
Rozdělaly oheň a zaklínaly zlé duchy. Z ohně začala stoupat pára, stále houstla, až se z ní stal běs s ohnivýma očima a s pochodní v ruce. Zároveň bylo slyšet úpění a vzdychání. Pak vše ztichlo, kolem ohně sedělo s čarodějnicemi mnoho běsů a s divokým rykem pojídali lidské maso.
Ukrytý měšťan se hrůzou ani nemohl hnout z místa. Když ve městě odbila jedna hodina, vše rázem zmizelo.
