Pelhřimovský rychtář Dráchovský proti Bramhauzskému

17. října 2015 - Miroslav Galko

Příběh ze 17. století nás zavede do jižních Čech, do Jindřichova Hradce na počátku 17. století. Prvním ze dvou mužů, kteří v dramatickém příběhu sehráli hlavní role, byl advokát, čili - řečeno tehdejším výrazem - jurista, pan Burian Celerin Bramhauzský z Roštejna. Tento muž, původním povoláním písař, se do města přiženil roku 1596, čtyři roky poté se stal sekretářem neboli tajemníkem majitele jindřichohradeckého panství - pana Jáchyma z Hradce. To bylo významné postavení a patrně se Burian v panské službě osvědčil, protože po smrti pana Jáchyma byl na přímluvu přijat do služeb posledního Rožmberka, Petra Voka. Ten se také přičinil, aby pan Burian byl roku 1607 přijat do rytířského stavu. Po Rožmberkově smrti se Burian vrátil zpět do Jindřichova Hradce, kde se stal písařem. To ale neznamená, že by snad trávil celé dny u pera a papíru. Městský písař zaujímal asi takové postavení jako dnes tajemník většího městského úřadu.

Rukama pana Buriana procházelo na radnici i dost městských peněz a odolat pokušení bylo těžké. Někdy roku 1614 se pak stalo, co se dalo čekat: náš milý rytíř Bramhauzský nějak zapomněl, že svěřené peníze nepatří jemu, nýbrž městu, a pěkně hluboko do nich sáhl. Výsledkem maléru, který si ale pan Burian zavinil sám, bylo, že přišel o místo - novým městským písařem byl jmenován Jan Chrysostom Dráchovský, druhý truchlivý hrdina našeho vyprávění. Burian tohoto člověka už od první chvíle neměl v lásce. Jednak se Dráchovský posadil do funkce, z níž musel Burian nedobrovolně odejít, a bývalý písař se také začínal bát, na co všechno ještě jeho nástupce v úřadu časem nepřijde. Svoji roli sehrálo i to, že Dráchovský byl katolík, což evangelíka Buriana Bramhauzského dost silně dráždilo. V následujících letech se soužití obou mužů v jednom městě ještě více zhoršilo, za což si ovšem mohl Burian opět do značné míry sám. Několikrát se totiž pořádně opil a pak neuváženě vyhrožoval celé městské radě - a zejména písaři Janu Chrysostomu Dráchovskému.

Městská rada reagovala tak, že ho dala v únoru 1617 na nějaký čas zavřít, a tím, kdo příkaz pánů konšelů měl za pomoci rychtáře a biřiců vykonat, byl právě písař Dráchovský. To ještě zvýšilo advokátovu nenávist k člověku, který nejenže seděl na jeho bývalém postu, ale nyní byl i svědkem jeho hlubokého pokoření. I po propuštění se tedy mstil radním a zejména Dráchovskému tak nenávistnými pomluvami, že mu poté páni konšelé dokonce zakázali provozovat ve městě advokátní praxi.

Pan Vilém Slavata, velmož z Hradce, který Buriana nechal běžet - netušil, že radikálně zasáhne jeho sok.

Do této zjitřené situace potom jako na zavolanou přišlo povstání českých stavů proti Habsburkům. Byl to ostatně právě jindřichohradecký velmož a majitel panství Slavata, kdo sletěl v květnu 1618 z okna české kanceláře do příkopu Pražského hradu. Změny politické situace si bystře všiml i bouřlivák Burian a obratem se postavil do čela nekatolické strany, která se v Jindřichově Hradci dostala k moci. První, co Burian udělal, bylo, že okamžitě označil úhlavního nepřítele Dráchovského za Slavatova informátora a dal ho uvěznit. Hejtmana Brandta, vojenského velitele města. důrazně žádal, aby dal písaře vyslechnout na mučidlech.

K tomu však nedošlo a Dráchovskému se podařilo při převozu do Rokycan za tmavé noci uprchnout z vozu. Štastně se po dlouhém putování i s okovy na rukou dostal do Českých Budějovic, bašty jihočeských katolíků, a když se pak po porážce povstání vše vracelo ke starým pořádkům, byl Dráchovský za svou věrnost císaři odměněn, stal se rychtářem města Pelhřimova.

Po bitvě na Bílé hoře a následné popravě českých pánů na Staroměstském náměstí se také jindřichohradečtí katolíci těšili, že se jejich nepřátelé dočkají zaslouženého trestu a budou padat hlavy. Vlády nad svým panstvím se opět chopil pan Vilém Slavata a už o několik dní později byl Burian Bramhauzský zatčen. Následná žaloba byla velmi rozsáhlá a vinila někdejšího advokáta z tolika politických zločinů, že i jeden každý z nich by stačil na trest smrti. Však neuplynulo mnoho vody v Nežárce od popravy sedmadvaceti českých pánů na Staroměstském náměstí. Burianovi nepřátelé se tedy velmi zaradovali, když byl nad ním dne 11. srpna 1622 vynesen rozsudek smrti, který zněl na utětí pravé ruky, vytržením jazyka, stětí hlavy a následné rozčtvrcení těla. Pelhřimovský rychtář Dráchovský se už těšil, že spatří úhlavního nepřítele na popravišti.

Byl však zklamán. Pan Vilém Slavata, navzdory tomu, že zásluhou kališnických pánů vyletěl před necelými šesti lety z okna Pražského hradu, nebyl mstivý člověk. Rozsudek milosrdně zmírnil na pouhé stětí hlavy a zároveň vykonání popravy odložil na neurčito. Patrně nechtěl svůj návrat do Hradce doprovázet proléváním krve, a tak za účast v povstání nebyl v Jindřichově Hradci popraven nikdo. Možná se také pan Slavata domníval, že by se mu třeba služby prohnaného advokáta Buriana mohly někdy v budoucnu hodit. A tak byl někdejší písař a advokát po nějakém čase propuštěn z vězení a záhy už chodil po hradeckých ulicích jako hrdina. V září 1624 se navíc drze potřetí oženil.

Jan Dráchovský se v Pelhřimově mezitím užíral celkem pochopitelnou zlobou. Nepřítel nejenže nebyl popraven, ale nepřišel ani o majetek či dům, kromě zabavení zbraní se mu vlastně nestalo nic. Dráchovský usoudil, že je třeba osudu pomoci.

Koncem srpna 1625 se rychtář a jeho dospívající syn Václav vypravili z Pelhřimova do Jindřichova Hradce, kde korzovali městem v naději, že zde svého úhlavního nepřítele potkají. A 29. srpna se jim to na náměstí konečně podařilo.

Dráchovský vytáhl pistoli a po Burianovi vypálil. Kulka šla mimo, a tak tasil stilet, tenkou dýku italského typu, a třikrát svého soka bodl do prsou. I syn Václav mezitím vytasil kord a dvakrát jím Buriana zasáhl. Někdejší hradecký písař Burian Bramhauzský z Roštejna zemřel přímo na ulici.

Pistolí Jan Dráchovský minul, a tak došlo na tenkou dýku zvanou stilet.

Oba pachatelé pak utekli do františkánského kláštera, kde našli azyl, a později se dobrovolně vzdali městským úředníkům, kteří je odvedli do vězení.

Pozůstalá vdova Bramhauzská pak prokázala solidní smysl pro finanční racionalitu. Na radu právníků nechala projít čtrnáctidenní lhůtu, kdy mohla oba muže obvinit z vraždy, a pak se s Dráchovským dohodla na finančním vyrovnání. Manželovi už pomoci nemohla, a tak alespoň obdržela 1.000 kop grošů, které za svého zetě Dráchovského zaplatil tchán, jindřichohradecký měšťan Jan Šenhanzl. Dráchovští pak byli z vězení propuštěni. A to byl definitivní konec příběhu dvou mužů v jednom městě a jejich vzájemné nenávisti v krvavých časech třicetileté války.

Text z dochovaného dokumentu:

"Tajiti před Vaší Vzácnou poctivostí nemůžeme, kterak Jan Chrysostom Dráchovský, Města Pelhřimova pan rychtář, přijedouce sem včerejšího dne po jakýchkoliv příčinách, dnešního dne mezi 14. a 15. na celém orloji hrozného skutku se dočinil a jednoho souseda jménem Buriana Bramhauzského Celerina sešlého, ... zůstávajíce bez všeckné příčiny nejprv k němu z bandytky vystřelíc (ačkoli ochranou boží se ho chybil), však po tom ihned nemajíc na tom dosti, štyktem, který při sobě nose, jej v okamžení třema ranama s pomocí syna svého Václava, který jej nebožtíka také dvakrát kordem ťal, jsou nenáležitě v ohradě města a na rynku zamordovali, kterýž dříve než v hodině jesti umřel. Pro kterýžto hrozný a zde nikdá neslýchaný skutek týž spolu i se synem svým jdou do arestu až do další resoluce Pána hraběte“.

Zdroj: Jindřichohradecký zpravodaj.